V rámci výuky českého jazyka na základní škole, jsme psali mnohé slohovky. Ne všechny dopadli dobře, ale některé mi přijdou unikátní...
Zde je pár příkladů:
Čeština a zkoušení. Test z fyziky. Šíleně dlouhá hodina matiky s bonusem, ukrutnou nudou, při které se každý ukolébá k spánku. Angličtina, na které se máme probudit. Němčina a zkoušení. Biologie a zkoušení. Chemie a brutální zkoušení. Toto vše završeno nechutně dlouhým zeměpisem. Konečně konec, říkám si, když jdu na vlak, který má odjíždět v půl páté. Samozřejmě má zpoždění. Když jedu, přemýšlím, co jsem za ten den nestihla a budu muset dodělávat. Načež zjistím, že toho je opravdu hodně a raději hledám v batohu knihu. Tu jsem úspěšně zapomněla doma, takže chvilku naštvaně koukám z okna. Začínám se nudit. Proto sáhnu do batohu ještě jednou a vyndám notes. Třeba mě napadne nějaké zábavné téma na slohovku na češtinu. Ani to ne. Po dlouhém dni ve škole už mě nic nenapadá. A náhle jsme se ocitli na stanici a já málem nestihla vystoupit... Vystoupím. Tužku i notes schovávám do tašky a rozhlížím se kolem sebe. Nic. Tma. To bude úžasná cesta lesem. Jdu za světla své baterky z telefonu. Strašně se bojím. Po každé větvičce se ohlédnu. Tma a pouhé stíny stromů mě tak začínají děsit, že když uvidím první světla, doufám, že to není perníková chaloupka. Co mě to napadá? Už blbnu. Uff. Teď ještě kousek domu. Přejít silnici. Rovně, doprava, teda doleva a jsem tady. Doma sebou plácnu na postel a pustím si písničky.
Náhle se kolébám na vlnách. Houpám se ze strany na stranu a přemýšlím. Měla bych se jít učit na zítřejší test. A nebo taky ne. Teď běžím džunglí a honí mě nějací domorodci. Náhle jdu přes silnici a jede auto. Čekám, že zastaví, ale ono stále jede. Stále jede a já už nestíhám nic dělat. Snad to nebude moc bolet. A teď padám. Rána, au to bolelo, ale to nebylo auto. Slyším bít kostelní hodiny... Ne nejsou to hodiny, je to budík oznamující, že je čas vstávat do školy. Ležím na zemi. To byla asi ta bouračka. Mám na sobě džíny, ve kterých jsem včera byla ve škole. A stejné tričko. Jdu se rychle osprchovat. A je to tady zase. Jelikož jsem si včera ani nepřipravila tašku do školy, teď opět nestíhám. No uvidím, snad se stihnu ve vlaku naučit ten děják. 20 stránek. To si ze mě dělají srandu...
V tom mi to došlo... Vždyť je dneska dvacátého třetího a konečně začínají vánoční prázdniny. Sice má být zima, ale venku je počasí jak na podzim. Nikde sníh, ale všude zima. Nevím proč, ale já moc podzim nemusím.
Mnoho lidí říká, že mají rádi jaro, jelikož na začátku ještě můžete lyžovat a od dubna už není taková zima. Nemusíte chodit nabalení jako sněhulák. Ale není ani horko. Což je pravda a není důvod, proč s tím nesouhlasit. Já osobně mám nejraději léto, jelikož je teplo a můžeme se koupat v bazénu, jezdit k moři, najít si své vlastní místo kdesi daleko od lidí a podobně. Avšak když se řekne podzim, jímá mě hrůza. Proč? Rozhodně ne proto, že bych nechtěla do školy, z toho už jsem vyrostla... Podzim mi nepřipadá jako dobré období, jelikož je zima a není sníh. Je slunce, ale není teplo. Je stres a není klid... Jestli si někdo myslí, že mám náladu chodit v péřové bundě a přitom nevidět ani vločku, ten ani neví, jak moc se plete... Už aby aspoň přišly ty Vánoce. Svátky klidu a míru. A hlavně odpočinku. I když tenhle rok jim to moc nevyšlo. Přijít až v pátek. To je zase něco napadlo... Nejlepší je, když přijdou v úterý nebo ve středu. To jsou pak nejdelší prázdniny. Abych pořad jen nepsala co se mi nelíbí, musím uznat, že na podzim, když je zima, se náš dům provoní zvláštní vůni. Někomu to samozřejmě vonět nemusí, ale mě to nevadí. Tato vůně je vždy spojena s podzimem a zimou. Víte, co to je? Je to vůně čerstvého dřeva, která naplní celý dům. Já si v takové chvíli po škole sedám ke kamnům, kde je rozdělený oheň. Náhle se ocitnu mezi africkými domorodými kmeny, které tančí své oslavné tance na slunce a déšť. Je mi teplo, až horko k zalknutí. Teď jsem v Indonésii a koukám, jak v dálce hoří prales a myslím na orangutany a šimpanze, kteří tímto naším nezodpovědným jednáním přicházejí o svá obydlí. Nebo se naopak ocitnu na jednom z pólů. Tam vidím tučňáky. A doufám, že budu mít štěstí a uvidím i tuleně. A náhle vidím i ledního medvěda. Říkám si, kde se tady vzal medvěd, když jsou tady tučňáci. A najednou se po mě jeden obrovský medvěd ohnal. A cloumá se mnou. V tu chvíli se proberu...
Zjistím, že je podzim, oheň vyhasl, jelikož jsem nepřiložila, a ten lední medvěd je moje sestřička a nechce mě zabít, ale zase něco potřebuje... Tentokrát pomoc se zdobením vánočního stromku...
__________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________Byl hrad v něm král Dan. Hrad měl dvůr. Na dvůr šel kůň, byl s ním i pes. Krok zněl jak kůň šel. Kam jde ten kůň? Strach má a děs. Je tma, jen svit hvězd. Tu hrom, blesk a déšť dštěl na zem, smyl prach. Ples byl. Jazz hrál, pak swing. Hrad zněl, žen je moc. Pán Vít chtěl jít na ples, tak šel. I princ Jan tam byl, však spal. Pak vstal a chtěl jít pryč. To král naň křik: ,,Pojď sem a hned. Čas na ples je.“ Leč král zív. V tom pán vzhlíd, řek: ,,Kam ten spěch? Já ti dám.“ Nůž zřel princ. Princ škyt. Jak se lek. V tom zbled. Škrt, prd a na ksicht spad. V tom zub křup. Princ pak mrk, frk a zdech. Výr houk, ven plách. ,,Kde vzal se výr“ žas král. Pak ven šel ten král. Měl pech. Tam kůň stál a kop ho v nos. V tom pán hvízd, pes tu byl, hned štěk, kůň ržál. Pán ne něj vsed a pryč jel. Kam jel ten pán? Jel vles. Chci žít jen sám bez žen. Jen pes s ním šel. Hrad do tmy pad. A brk vzlít. Žal tam byl. Pán fez smek. Řek či žid, kdo ví. I Nor by moh být i Švéd či Dán neb Rus ten pán.“ V tom bum a je to. Král pad jak cep. Proč zas je tma. To zlý drak pět hlav měl, pět svic sfouk. Byl chlad. Vzduch čpěl. ,,Sem s ním“ řek drak.,,Já ho sním.“ Hle pán i drak je pryč. Však vzduch čpěl a vál dál. Slz ron káp na zem. Měl spěch. Zpěv zněl. Muž pil a pak řek džus. No, a co bych vám teď řek? Ví Bůh co psát dál. Už nic. Ač mám hlad jdu spát…
KO-NEC
__________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________
V létě jezdím na prázdniny k babičce. Nepíši to snad proto, že by to byla bůh ví jaká novinka, ale proto, že mé tajné místo se nachází za velkým kopcem, kousek od babiččina domku. Její domek je spíše jednopatrová vilka, která pro mě vždy bývala velkým tajemstvím. Od podkroví, zvaného „věž“, kde jsem si hrála se svou sestřenicí, po sklep, kde se nedalo jít jinak, než úprkem vpřed. Sklep, jedno z nejstrašidelnějších míst. A přece se u babičky nacházelo jedno ještě strašidelnější. Byla to toaleta. Nedávno jsem si povídala s mamkou na toto téma. Obě jsme se velice nasmály, jelikož se tohoto místa bály všechny malé děti, které kdy v domě žily…
A právě od tohoto domku jsme se sestřenicí jednoho horkého letního dne vyrazily na kopec. V zimě se tam bobuje, ale v létě si tam hraje jen pár dětí. Prošly jsme okolo babiččiny zahrádky až na vrchol kopce. Odtud jsme se rozběhly a běžely dolů. Nalezly jsme tam jedno překrásné místo, kde není slyšet ruch ulice, ale pouze tajemné zvuky přírody. Od teď pokaždé, když chceme být daleko od lidí a všech povinností, jdeme právě tam, kde se na pokraji rozkvetlé louky třpytí nádherná hladina rybníka a odrážejí se zde sluneční paprsky. Můžeme tam vnímat sluneční tvář, mráčky, které poskakují po obloze, jak stromy zvedají ruce k nebi a květiny obracející se za sluncem, jako by ho žádaly o trochu vláhy. No a když tam přijdeme a pestrobarevní ptáčci zpívají, to už víme, že je tady léto. Mnohokrát jsme se sestřenicí šly proti proudu putůčku, jenž se vlévá do rybníka. Dovedl nás až ke vstupu do jakési jeskyňky, kde pramenil. Připadaly jsme si jako v pohádce. V tom jsme zaslechly podivné zvuky a zahlédly překrásnou zelenou žabku vyhřívající se na břehu. Najednou žabka žbluňkne do vody a zůstanou po ní jen zvětšující se kruhy na jinak poklidné hladině.
Každý ptáček si tam zpívá svou vlastní melodii a my už mnohokráte, ležíc v trávě, přemýšlely, o čem asi zpívá. Také včelky mají plné ruce práce. Sbírají pyl z překrásně zbarvených a rozkvetlých květin. Jednou jsme se je pokusily pojmenovat, ale nedopadlo to moc dobře. Nakonec jsme je jen nasbíraly do kytice a odnesly babičce doufajíc, že z nich bude mít stejnou radost, jakou máme i my.
Když se setmí, včelky i ptáci jdou spát a naše kroky také míří k domovu. Cestou vidíme květiny, které uzavírají své květy před negativními vlnami, které vyzařuje náš pan prezident a jemu podobní. Děti už si nehrají. I ony jsou už na cestě domů. Venku fouká slabý letní vánek a malinko se ochladilo. Asi bude pršet... Takový letní děštík, to je neskutečně příjemný pocit. Člověka osvěží a zvlhčí vzduch. Všem se hned lépe dýchá. Déšť jako by z nás smyl jen špatné vzpomínky a pocity, ty dobré nám naštěstí zůstanou navždy. A tak jdeme vlahou letní nocí plnou tajemných zvuků. Všechno usíná, venku je ticho jako v hrobě. V domech se nesvítí, ulice poteměly. Jen od rybníka zaznívá tajemné kvákání žab, letní den je nenávratně pryč.
__________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________
Já jezdím každý den a věřte mi, že se po ránu oprevdu nenudím. Pro ty, kteří vlakem moc nejezdí tak často je to možná velice zajímavé, ale ti, kdo si myslí, že je to „pohoda“ se mýli. Můj den začíná klasicky. Po ranní hygieně, přípravě svačiny a 300 metrech závodního sprintu s časem dobíhám na zastávku autobusu. Nasedám do autobusu, který má jako vždy zpoždění dvě až tři minuty. Každopádně se dostanu na vlakové nádraží.
Tam zjistím, že vlak, který má jet v šest hodin 45 minut má pět minut zpoždění. (Můj vlak jede v 6:55). Čekáme s kamarádkou a necháme první, o deset minut zpožděný vlak, odjet, jelikož je tak nacpaný, že bychom se do něj stejně nevešly.
Konečně, okolo sedmé, přijíždí náš vlak. Vidíme ho v zatáčce a může nás jedině naštvat, když vidíme, jak místo dvou souprav (šesti vagonů) přijíždí jen jedna (tři vagony). Takže, když se nacpame spolu s davem do posledního (3.) vagonu, vlak je tak nacpaný, že obě stojíme na jedné noze a to ještě ne na své. Kolébáme se s davem. Vlak brzdí, dav jde dopředu. Vlak se rozjíždí, dav jde dozadu...
V tuto dobu je většinou každý průvodčí už poměrně naštvaný a ani nekontrolují jízdenky, natož aby vydával spožděnky. Na předposlední zastávce většinou mnoho lidí vystoupí, ale dneska, jako na potvoru, nidko nevystupuje. A když, tak jsou tito lidé ukrytí v horním patře vagonu. Takže dav vystoupí a když se konečně nahrneme zpět do vlaku, doufáme, že se co nejdříve dostaneme na Masaryčku. Ale jako by toho nebylo málo, vlak se zastaví a stojí u jakéhosi mostu. Po několika minutách se opět rozjede a konečně se dostáváme na nádraží. Avšak tam začne tlačenice o to, kdo se jako první dostane na tramvaj. Spolu se všemi ostatními nastupujeme do už tak přeplněné tramvaje. Ta už, pravda, delší být nemůže. Po několika dalších minutách konečně vystupuji na zastávce a jelikož mi zbývá něco okolo pěti minut do začátku hodiny, běžím a běžím. Zázrak, že vůbec vše ztihnu...
A já se ptám: „Kolik lidí bude muset vystoupit z vlaku dříve než měli v plánu a kolik budeme muset napsat petic, než si lidé, kteří mají vlaky na starosti uvědomí, že tři vagony, když i šest je málo, nestačí?“
__________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________
Mé webové stránky se nacházejí na této webové adrese.