Kapitola: 1
1	Milujte spravedlnost, vy soudcové země, smýšlejte o Hospodinu v dobrotě a hledejte ho upřímným srdcem.
2	Dává se nalézat těm, kdo ho nepokoušejí, ukazuje se těm, kdo mu nejsou nevěrní.
3	Zvrácené myšlenky totiž odvádějí od Boha, ale jeho moc zahanbuje nemoudré, když ji pokoušejí.
4	Moudrost nevejde do zlovolné duše, nebude přebývat v těle podrobeném hříchu.
5	Svatý duch kázně prchá před lstí, vzdaluje se od nerozumných myšlenek, v studu se odvrací od nepravosti.
6	Moudrost je duch lidumilný, ale nepromine trest rouhačovi za slova jeho rtů; Bůh je zajisté svědkem jeho ledví, dobře vidí do skrytu jeho srdce a slyší všechno, co člověk mluví.
7	Duch Hospodinův naplňuje zemi, on, jenž všemu dává řád, zná každou myšlenku.
8	Před ním se neskryje nikdo, kdo je na straně bezpráví, trestající spravedlnost ho nemine.
9	Spády svévolníka vyjdou najevo, o jeho piklech uslyší Hospodin a ztrestá jeho zvrácenost.
10	Vždyť ucho žárlivě milujícího slyší všechno, ani reptání šeptem mu neujde.
11	Chraňte se neprospěšného reptání, zdržte jazyk od pomluv, vždyť ani hovor vskrytu neprojde bez povšimnutí a prolhaná ústa zabíjejí duši.
12	Nepřivolávejte si smrt pobloudilostí svého života, nevystavujte se záhubě pro činy svých rukou.
13	Vždyť Bůh smrt neučinil, ani se netěší ze zahynutí živých;
14	stvořil totiž všechno, aby to bylo, čemu dal na světě vzniknout, určil k spáse, není v tom smrtící jed; podsvětí nebude kralovat nad zemí.
15	Vždyť spravedlnost je nesmrtelná.
16	Ale svévolníci přivolali smrt rukama i slovy, měli ji za přítelkyni, proto zchřadli; uzavřeli s ní smlouvu, a tak si zasluhují, aby byla jejich údělem.
Kapitola: 2
1	Zcestně uvažují ti, kdo si mezi sebou říkají: "Krátký a strastiplný je náš život a proti skonu člověka není léku; neznáme nikoho, kdo by unikl z podsvětí.
2	Bez svého přičinění jsme se narodili a potom budeme, jako bychom nikdy nebyli. Dech v našem chřípí je jako dým a myšlenka jako jiskra při tepu našeho srdce.
3	Když zhasne, tělo se rozpadne v popel a duch se rozplyne jako lehký vánek.
4	I naše jméno bude časem zapomenuto a nikdo nevzpomene na naše činy. Náš život se rozplyne jak stopa po obláčku, rozptýlí se jako mlha zahnaná paprsky slunce, sražená jeho teplem.
5	Neboť náš čas je jako pomíjivý stín, není možno odložit svůj skon, protože je zpečetěn, a nazpět nepřijde nikdo.
6	Nuže tedy, užijme zde dobrých věcí, chopme se všeho stvořeného rychle jako v mládí.
7	Opatřme si hojně vybraného vína a vonných mastí, ať nám neujde žádný květ jara.
8	Ověnčeme se poupaty růží, dříve než zvadnou.
9	Nikdo z nás ať se nestraní našich radovánek, co na tom, když zůstanou následky naší bujnosti, vždyť to je naše právo a takový náš los.
10	Deptejme chudého, i když je spravedlivý, nešetřme vdovy, nemějme ohled na šediny starce ve vysokém věku.
11	Naše síla ať je zákonem spravedlnosti; co je slabé, ukazuje se být bez užitku."
12	"Počíhejme si na spravedlivého, k ničemu nám není, jen se protiví našim činům a vytýká nám prohřešky proti Zákonu, viní nás ze zrady na našem vychování.
13	Honosí se, že došel poznání Boha, a sám sebe nazývá Hospodinovým služebníkem.
14	Stal se obžalobou našeho smýšlení, je nám na obtíž i jenom na něj pohledět,
15	protože jeho život se nepodobá životu druhých a jeho chování je úplně odlišné.
16	Má nás za zvrhlé a vyhýbá se našim cestám jako nečistým. Blahoslaví smrt jako konečný úděl spravedlivých a vychloubá se, že jeho otcem je Bůh.
17	Pohleďme, zda jsou jeho řeči pravdivé, a přezkoumejme, jak to s ním nakonec dopadne.
18	Jestliže spravedlivý je Božím synem, Bůh se ho ujme a vytrhne ho z rukou protivníků.
19	Vyzkoušejme ho tupením a mučením, ať poznáme jeho mírnost a přesvědčíme se o jeho trpělivosti.
20	Odsuďme ho k potupné smrti, zda dojde zastání, jak říká."
21	To zamýšleli, ale důkladně se zmýlili, neboť je zaslepila jejich špatnost.
22	Nepoznali Boží tajemství ani nepočítali s odměnou za zbožnost a neuvážili, jaké odplaty dojdou bezúhonné duše.
23	Bůh totiž stvořil člověka k neporušitelnosti a učinil ho obrazem vlastní nepomíjivosti.
24	Ďáblovou závistí však vešla do světa smrt, a kdo patří k němu, zakusí ji.
Kapitola: 3
1	Duše spravedlivých jsou však v Boží ruce a trýzeň smrti se jich nedotkne.
2	V očích nemoudrých vypadali jako mrtví, v jejich skonu se spatřovala záhuba,
3	v jejich odchodu od nás jejich zánik. Oni však jsou v pokoji.
4	I kdyby se lidem zdálo, že jsou trestáni, mají plnou naději na nesmrtelnost.
5	Po malém utrpení dojdou velikého dobrodiní, neboť Bůh je vyzkoušel a shledal je hodnými sebe.
6	Protříbil je jako zlato v tavicí peci a přijal je jako zápalnou oběť.
7	V čas Božího navštívení zazáří a rozletí se jako jiskry po strnisku.
8	Budou soudit pronárody a vládnout nad lidmi a Hospodin bude jejich králem navěky.
9	Kdo na něho spoléhají, porozumějí pravdě, a věrní zůstanou při něm účastni jeho lásky, vždyť milost a milosrdenství patří jeho vyvoleným.
10	Avšak svévolníci ponesou trest podle toho, jak smýšleli, že nedbali na spravedlivého a odpadli od Hospodina.
11	Kdo pohrdá moudrostí a kázní, je ubožák, marná je jejich naděje, zbytečná námaha a bez užitku jejich skutky.
12	Jejich ženy jsou pošetilé, jejich děti zlé, jejich rod prokletý.
13	Blaze ženě neplodné, která je bez poskvrny, když nepoznala lože hříchu, získá plod při navštívení duší.
14	Blaze i kleštěnci, který se nedopustil nepravosti svou rukou, ani nezamýšlel nic zlého proti Hospodinu, dostane zvláštní odměnu za svou věrnost a nejžádoucnější úděl v Hospodinově chrámu.
15	Neboť slavný je užitek dobrého úsilí a kořen rozumnosti je nevyvratitelný.
16	Ale děti cizoložníků se nevydaří, símě nezákonného lože zajde.
17	I když se dožijí vysokého věku, nebudou je mít ve vážnosti a jejich stáří bude nakonec beze cti.
18	Když zemřou brzy, nebudou mít naději, ani útěchu v den soudu.
19	Hrozný konec čeká nevěrné pokolení.
Kapitola: 4
1	Lepší je bezdětnost při ctnostném žití, památka na ctnost je nesmrtelná a dochází uznání u Boha i u lidí.
2	Kde je přítomna, tam její příklad táhne, a když pomine, probouzí aspoň po sobě touhu. I na věčnosti se skví ověnčená jako vítěz v čestně vedeném boji.
3	Zato množství potomstva svévolníků není k ničemu; co vzešlo z neřesti, nezapustí hluboké kořeny a nezpevní svůj základ.
4	I když to na čas rozbují do větví, co stojí nepevně, vítr vyviklá, a nápor vichrů vyvrátí z kořene.
5	Nedorostlé větve budou olámány, jejich ovoce nebude k užitku a jako nezralé ani k jídlu, k ničemu se nebude hodit.
6	Děti zrozené z nezákonného spojení jsou při výslechu svědky nepravosti rodičů.
7	Umře-li spravedlivý třeba předčasně, dojde odpočinutí,
8	neboť ctihodné stáří nezáleží v dlouhém věku ani se neměří počtem let.
9	Ty pravé šediny pro člověka je rozumnost a život bez poskvrny je ten pravý dlouhý věk.
10	Protože se líbil Bohu, Bůh jej miloval, a protože žil mezi hříšníky, byl přenesen.
11	Byl vzat, aby špatnost nezměnila jeho smýšlení a lest nesvedla jeho duši.
12	Neboť kouzlo neřesti zastírá dobro a vír vášně převrací nezkaženou mysl.
13	Kdo se ukázal dokonalým v krátkosti, dosáhl plnosti dlouhého věku.
14	Jeho duše byla milá Hospodinu, a proto pospíšil vyvést ji z prostředí nepravosti. Lidé tomu přihlíželi, ale nepochopili to, ani si nevzali k srdci,
15	že milost a milosrdenství patří jeho vyvoleným a že ochraňuje své svaté.
16	Spravedlivý svou smrtí odsuzuje žijící svévolníky, mládí pak, jež došlo rychlého konce, letité stáří nespravedlivého.
17	Budou vidět jen skonání moudrého, ale nepochopí, jak o něm Hospodin rozhodl a k čemu ho zachoval.
18	Uvidí to a pohrdnou jím, ale Hospodin se jim vysměje.
19	A budou zneuctěnou mrtvolou, navěky pohrdáni i mezi mrtvými. Neboť on je srazí po hlavě, že ani nehlesnou, vyvrátí je do základů a až do konce zůstanou úhorem, ocitnou se v mukách a jejich památka zanikne.
2O	Při zúčtování svých hříchů přijdou zlomeni strachem, a jejich nepravosti je usvědčí tváří v tvář.
Kapitola: 5
1	Spravedlivý tehdy s velkou neohrožeností předstoupí před ty, kdo ho sužovali a pohrdali jeho úsilím.
2	Při pohledu na něho budou zachváceni hrozným strachem a užasnou nad jeho nečekanou spásou.
3	S úzkostným povzdechem si pro sebe kajícně řeknou:
4	"To je ten, kdo nám byl kdysi k smíchu jako příklad potupy, nám pošetilým! Jeho život jsme považovali za nesmyslný a jeho konec za bezectný.
5	Jak to, že je připočten k Božím synům a že jeho úděl je mezi svatými?
6	Zbloudili jsme z cesty pravdy, světlo spravedlnosti nám nezasvítilo, slunce nám nevzešlo.
7	Naplno jsme se vydali po stezkách nepravosti a záhuby, neschůdnými pustinami jsme se plahočili a cestu Hospodinovu nepoznali.
8	Čím nám prospěla domýšlivost? A k čemu je nám, že jsme se chvástali bohatstvím?
9	To všechno přešlo jako stín a jako prchavá zvěst,
10	jako loď brázdící rozvlněnou hladinu; když propluje, nelze nalézt její stopu ani dráhu jejího kýlu ve vlnách.
11	Nebo jako když pták proletí vzduchem a nikde se nenajde známka jeho letu; v lehkém vzduchu bičovaném údery křídel a rozráženém mocným máváním svištících perutí se nenajde ani náznak toho, že tudy proletěl.
12	Nebo jako když šíp vystřelený na cíl protne vzduch a ten se hned spojí, takže jeho dráhu už nelze poznat.
13	Podobně i my, sotva se narodíme, už zanikáme, ani jsme nemohli ukázat jakýkoli náznak ctnosti, ale umořili jsme se vlastní špatností.
14	Naděje svévolníka je jako chmýří unášené větrem, jako drobné jíní stržené vichřicí, jako dým rozptýlený větrem, zmizí jako vzpomínka na hosta, který týž den odchází.
15	Spravedliví však žijí navěky; jejich odměna je u Hospodina, Nejvyšší o ně pečuje.
16	Obdrží slavné království a krásnou čelenku z ruky Hospodinovy, neboť pravicí je přikryje a svou paží je ochrání.
17	Vezme si jako zbroj své rozhorlení a vyzbrojí stvoření k odvetě proti nepřátelům.
18	Oděje se spravedlností jako pancířem a jako přilbu si nasadí neúplatný soud.
19	Jako neprorazitelný štít si vezme svatost.
20	Naostří přísný hněv jako meč, a svět s ním půjde do boje proti pobloudilcům.
21	Blesky vyletí jako přesně zamířené šípy z napjatého luku mraků a zasáhnou cíl.
22	Krupobití se vymrští jako z praku, plné hněvu, vody moře se proti nim rozbouří, a proudy řek je bez milosti zaplaví.
23	Zvedne se proti nim mohutný vítr a rozpráší je jako smršť; nepravost obrátí v pustinu celou zemi a zločinnost vyvrátí trůny vládců.
Kapitola: 6
1	Nuže slyšte, králové, mějte rozum, poučte se, soudcové končin země.
2	Naslouchejte, kdo ovládáte davy a pyšníte se množstvím pronárodů.
3	Vždyť moc vám byla dána od Hospodina a vládu vám svěřil Nejvyšší. On si ověří vaše skutky a přezkouší záměry.
4	Měli jste sloužit jeho království, ale nebyli jste správnými soudci, Zákon jste nezachovávali a nejednali jste podle Boží vůle.
5	Děsivě a rychle na vás přijde: přísný soud stihne předáky.
6	Nepatrnému se dostane milosrdenství, zato mocní budou tvrdě pohnáni k odpovědnosti.
7	Neboť Vladař všech neustoupí před nikým, nedá se ovlivnit žádnou veličinou; vždyť on učinil malého i velkého a o všechny stejně pečuje.
8	Mocné však čeká přísný výslech.
9	Vám tedy, vládcové, platí má slova, abyste se naučili moudrosti a nepadli.
10	Kdo svatě střeží, co je svaté, budou uznáni za svaté, a kdo se o tom dají poučit, najdou omluvu.
11	Buďte tedy žádostiví mých slov, dychtěte poučit se z nich.
12	Moudrost září a nevadne, ochotně se dává spatřit těm, kdo ji milují, a najít těm, kdo ji hledají.
13	Všem, kdo dychtí po jejím poznání, sama vychází vstříc.
14	Kdo ji hned zrána vyhledá, nebude se namáhat, najde ji sedící u svých dveří.
15	Přemýšlet o ní je ta pravá rozumnost, a kdo kvůli ní bdí, je brzy bez starostí.
16	Sama obchází a hledá, kdo jsou jí hodni, na jejich stezkách se jim vlídně ukazuje a v každé myšlence se s nimi setkává.
17	Počátkem rozumnosti je nejupřímnější touha poučit se, a péče o poučení, to je láska k ní.
18	Láska pak znamená zachovávat její zákony; dbát jejích zákonů je zárukou neporušenosti.
19	A neporušenost přibližuje člověka k Bohu.
20	Tak touha po moudrosti přivádí až ke království.
21	Máte-li tedy ve vážnosti své trůny a svá žezla, vy vládcové nad lidem, musíte ctít moudrost, abyste kralovali navěky.
22	Co je moudrost a jak vznikla, vám povím, a nebudu skrývat před vámi tajemství. Od začátku jejího zrození ji budu sledovat, odhalím, co je o ní známo, a nepominu pravdu.
23	Nepůjdu s tím, kdo bledne závistí, protože takový nebude mít na moudrosti podíl.
24	Množství moudrých je spásou světa a rozvážný král je pilířem lidu.
25	Proto se vzdělávejte mými výroky a budete mít z toho užitek.
Kapitola: 7
1	Také já jsem smrtelný člověk, stejný jako všichni, potomek toho, který jako první byl učiněn ze země. V matčině lůně jsem byl utvářen v tělo,
2	po deset měsíců jsem v krvi houstl z mužského semene po slastném spojení v spánku.
3	A když jsem se narodil, nadechl jsem vzduch společný všem a spočinul na zemi, kde všichni stejně trpí, a první zvuk vydal jsem v pláči, stejně jako všichni.
4	Vychován jsem byl v plénkách a ve starostech.
5	Vždyť nikdo z králů neměl jiný počátek žití;
6	vstup do života je u všech tentýž, stejný je i odchod.
7	Proto jsem se modlil a byla mi dána rozumnost, vzýval jsem Boha, a přišel ke mně duch moudrosti.
8	Jí jsem dal přednost před žezly a trůny, bohatství jsem pokládal za nic ve srovnání s ní,
9	nepostavil jsem jí naroveň nejdražší kámen. Všechno zlato je vzhledem k ní jen hrst písku, a všechno stříbro má proti ní cenu bláta.
10	Miloval jsem ji nad zdraví a krásu, dal jí přednost před světlem dne, protože její záře nepohasíná.
11	Všechno dobré mi přišlo spolu s ní, jejím prostřednictvím nezměrné bohatství.
12	Radoval jsem se ze všech věcí, protože je řídí moudrost, ale nevěděl jsem, že ona je jejich rodičkou.
13	V dobrém úmyslu jsem se jí naučil, bez závisti se o ní dělím, její bohatství pro sebe neukrývám.
14	Ona je pro lidi nevyčerpatelným pokladem; kdo jej získali, připravili si přátelství s Bohem, doporučeni dary, které s sebou nese výchova.
15	Kéž mi dá Bůh mluvit uvážlivě a smýšlet podle toho, co mi bylo dáno. Neboť on sám je průvodcem k moudrosti a usměrňuje moudré.
16	Neboť v jeho ruce jsme i my i naše slova, i všechna rozumnost a rukodělná dovednost.
17	On mi dal pravé poznání toho, co je, abych znal uspořádání vesmíru a působení živlů,
18	počátek, konec a střed časů, střídání slunovratů a proměny ročních dob,
19	koloběhy roku a postavení hvězd,
20	povahu živočichů a pudy šelem, sílu duchů i myšlení lidí, rozmanitost rostlin a léčivou moc kořenů.
21	Poznal jsem věci skryté i zjevné, všemu naučila mne strůjkyně všeho - moudrost.
22	Neboť v ní je duch myslící a svatý, jedinečný a přitom mnohotvárný, duch jemný, hbitý, pronikavý, neposkvrněný, spolehlivý, neproměnný, milující dobro, činorodý,
23	nespoutaný, dobročinný, lidumilný, pevný, bezpečný, klidný, všemohoucí, všeobzírající, prostupující všechny duchy rozumné, čisté a přejemné.
24	Nad každý pohyb je moudrost pohyblivější, svou ryzostí proniká a prostupuje všecko.
25	Je dechem Boží moci, čirým výronem slávy Všemohoucího; proto nic poskvrněného se do ní nevloudí.
26	Je odleskem věčného světla, nezkaleným zrcadlem Božího působení a obrazem jeho dobrotivosti.
27	Je jediná, ale může všechno, setrvává v sobě samé, a přece vše obnovuje, v každém pokolení vchází do svatých duší a vytváří Boží přátele a proroky.
28	Bůh totiž miluje jen toho, kdo přebývá spolu s moudrostí.
29	Ona je nádhernější než slunce i než jakékoli postavení hvězd. Je-li porovnána se světlem dne, ukáže se, že je převyšuje.
30	Po něm totiž nastupuje noc, kdežto žádné zlo nepřemůže moudrost.
Kapitola: 8
1	Moudrost se mocně šíří od jednoho konce světa na druhý a ušlechtile všechno spravuje.
2	Zamiloval jsem si ji a od svého mládí ji vyhledával, zatoužil jsem přivést si ji jako nevěstu a stal jsem se milovníkem její krásy.
3	Slávu urozenosti jí dodává společenství s Bohem; sám Vládce všeho si ji zamiloval.
4	Je zasvěcena do Božího vědění a řídí volbu jeho skutků.
5	Je-li v životě vytouženým pokladem bohatství, v čem spočívá větší bohatství než v moudrosti, která všechno působí?
6	Když je rozumnost při díle, kdo dokáže víc než ona?
7	A miluje-li kdo spravedlnost, jejím dílem jsou ctnosti; ona vyučuje rozvaze a rozumnosti, spravedlnosti a statečnosti, nad které v lidském životě není nic prospěšnějšího.
8	Touží-li někdo též po bohatých zkušenostech, ona ví o věcech dávno minulých a naznačuje budoucí, zná důkazové postupy i řešení hádanek, předvídá znamení a zázraky i výsledky časů a věků.
9	Rozhodl jsem se tedy přivést si ji a žít s ní, protože vím, že mi bude rádkyní k dobrému a utěšitelkou v starostech a zármutku.
10	Pro ni dojdu slávy u zástupů a úcty u starců, já mladík.
11	Budu shledán bystrým v úsudku a v očích vládců vzbudím obdiv.
12	Budu-li mlčet, budou vyčkávat, ozvu-li se, budou naslouchat, a když se rozhovořím, položí si ruku na ústa.
13	Skrze ni dojdu nesmrtelnosti a těm, kteří přijdou po mně, zanechám věčnou památku.
14	Budu vládnout lidem a pronárody se mi podrobí.
15	Obávaní vládcové dostanou strach, až o mně uslyší, ve shromáždění lidu se ukáži dobrý a statečný na bojišti.
16	Až se vrátím domů, odpočinu si u ní; pobývat s ní nepůsobí trpkost a spolužití s ní není trápením, ale potěchou a radostí.
17	Když jsem si to promyslil a svým srdcem uvážil, že nesmrtelnost se váže s moudrostí,
18	že v jejím přátelství je pravé potěšení, v práci jejích rukou nevyčerpatelné bohatství, v její stálé společnosti že je rozumnost a v účasti na jejích slovech proslulost, chodil jsem sem a tam a hledal, jak bych si ji přivlastnil.
19	Narodil jsem se jako nadaný hoch a byl jsem obdařen citlivou duší;
20	že jsem byl nadto dobrý, dostalo se mi neposkvrněného těla.
21	Když jsem však poznal, že moudrosti se nezmocním jinak, než dá-li mi ji Bůh, - a to už byla známka, že jsem pochopil, čí je to milostivý dar -, obrátil jsem se na Hospodina, modlil jsem se k němu a prosil ho z celého srdce:
Kapitola: 9
1	Bože našich otců, milosrdný Hospodine, ty jsi učinil všechno svým slovem
2	a ve své moudrosti jsi vytvořil člověka, aby vládl nad tvory, kterým jsi dal vzniknout,
3	a aby spravoval svět v svatosti a spravedlnosti a konal soud s upřímnou duší,
4	daruj mi moudrost, která sídlí u tvého trůnu, a nevylučuj mne z počtu těch, kdo ti slouží.
5	Vždyť jsem tvůj služebník a syn tvé služebnice, člověk křehký a krátkého věku, který jen málo chápe právo a zákony.
6	I kdyby byl někdo dokonalý mezi lidskými syny, bez moudrosti od tebe nebude znamenat nic.
7	Tys mě vyvolil za krále svého lidu a za soudce svých synů a dcer.
8	Řekl jsi, abych zbudoval chrám na tvé svaté hoře a oltář ve městě, kde přebýváš, podle podoby svatého stánku, který jsi od počátku připravil.
9	S tebou je moudrost, která zná tvoje díla a byla při tom, když jsi tvořil svět. Ona ví, co se líbí tvým očím a co je správné podle tvých přikázání.
10	Sešli ji ze svatých nebes, od trůnu své slávy ji pošli, aby byla se mnou a pracovala, abych poznal, v čem máš zalíbení.
11	Ona ví všechno a rozumí všemu, rozvážně mne povede v mém konání a zachová mne ve své slávě.
12	Potom ti budou příjemné mé skutky, spravedlivě budu soudit tvůj lid a budu hoden trůnu svého otce.
13	Neboť pozná vůbec člověk Boží záměry a dovede si představit, co je vůle Hospodina?
14	Myšlení smrtelníků je nedokonalé a naše uvažování pochybné,
15	neboť pomíjivé tělo zatěžuje duši a pozemský stan je břemenem pro mysl naplněnou starostmi.
16	Stěží postihujeme to, co je na zemi, s námahou vysvětlujeme, co máme na dosah ruky. Kdo prozkoumá to, co je na nebesích?
17	Kdo by poznal tvou vůli, jestliže ty bys mu nedal moudrost a z výšin mu neposlal svého svatého ducha?
18	Jen tak se lidé na zemi dostali na správnou cestu a naučili se tomu, co se ti líbí; jen moudrost je zachránila.
Kapitola: 10
1	Toho, který byl vytvořen jako první, otce světa, moudrost ochránila, když byl stvořen samotný, a vytrhla jej z jeho vlastního pádu.
2	Dala mu sílu, aby nade vším panoval.
3	Když pak od ní odstoupil ten nespravedlivý ve svém hněvu, zahynul pro své bratrovražedné záští.
4	Zemi kvůli němu zatopenou znovu zachránila moudrost; do bezpečí přepravila spravedlivého na prostém dřevě.
5	Když došlo k zmatku mezi pronárody pro jejich jednomyslnost v nepravosti, rozpoznala spravedlivého, uchovala ho Bohu bez úhony a zachovala jej, že zůstal statečný přes soucit s vlastním dítětem.
6	Ona vyrvala spravedlivého ze středu hynoucích svévolníků, takže unikl ohni padajícímu na Pětiměstí.
7	Svědectvím o jejich zvrácenosti je dosud pustá dýmající země, rostliny s nikdy nedozrávajícími plody a solný sloup, jenž se tam tyčí jako připomínka nevěřící duše.
8	Protože nechali moudrost stranou, nejenže sami utrpěli škodu tím, že nepoznali dobré věci, nýbrž i potomkům zanechali pomník své nerozumnosti, aby nemohlo být skryto, v čem padli.
9	Moudrost však vyrvala své služebníky z tísně.
10	Spravedlivého, když prchal před hněvem bratra, vedla přímými cestami, ukázala mu království Boží, dala mu znalost svatých věcí, skrze jeho pachtění jej přivedla k zámožnosti, a jeho námahu bohatě odměnila.
11	Když jej lakotou utiskovali, byla s ním a pomohla mu k bohatství.
12	Uchránila ho před nepřáteli, zabezpečila před těmi, kdo strojí úklady, a tuhý zápas rozhodla v jeho prospěch, aby poznal, že zbožnost je nade vše silnější.
13	Neopustila spravedlivého, když byl prodán, vyrvala ho z hříchu.
14	Sestoupila s ním do jámy, ani v poutech ho neopustila, až mu přinesla královské žezlo a moc nad jeho utlačovateli. Ukázala, že jeho tupitelé jsou lháři, a dala mu věčnou slávu.
15	Moudrost vyrvala svatý lid a jeho potomstvo bez úhony z moci pronároda utiskovatelů.
16	Vešla do duše Hospodinova služebníka Mojžíše a proti obávaným králům se postavila zázraky a znameními.
17	Dala zbožným odplatu za jejich námahu, vedla je podivuhodnou cestou, za dne jim byla stínem a za noci hvězdnou září.
18	Převedla je přes Rudé moře a provedla spoustou vod.
19	Jejich nepřátele zatopila, je však vyrvala z hlubin propasti.
20	A tak spravedliví obrali svévolníky a opěvovali tvé svaté jméno, Hospodine, a jednomyslně chválili tvou vítěznou ruku.
21	Neboť moudrost otevřela ústa němých a dala srozumitelně promluvit i jazyku nemluvňat.
Kapitola: 11
1	Moudrost přivedla ke zdaru jejich dílo rukou svatého proroka.
2	Prošli neobývanou pouští a na neschůdných místech rozbíjeli stany.
3	Postavili se na odpor protivníkům a nepřátele zahnali.
4	Když žíznili a volali k tobě, byla jim dána voda ze strmé skály a tak utišili žízeň z tvrdého kamene.
5	Neboť to, čím byli trestáni jejich nepřátelé, stalo se jim dobrodiním, když trpěli nedostatkem.
6	Místo proudu řeky stále tekoucí, jež byla zkalena nečistou krví
7	z trestu za rozkaz vraždit nemluvňata, dal jsi jim nečekaně hojnost vody.
8	Tím, jak tehdy žíznili, ukázals jim, jak jsi potrestal jejich protivníky:
9	neboť z toho, co sami zakoušeli - i když byli káráni milosrdně -, poznali, jak se trápili svévolníci souzení v hněvu.
10	Jedny jsi zkoušel jako otec, který poučuje, druhé jsi trestal jako přísný král, který odsuzuje.
11	Ať byli daleko nebo blízko, doléhala na ně stejná trýzeň,
12	neboť se jich zmocnil dvojnásobný zármutek a nářek při vzpomínce na minulé věci.
13	Když totiž uslyšeli, že tresty na ně seslané posloužily oněm k dobrému, pochopili, že jedná Hospodin.
14	Toho, kterého kdysi odložili a zavrhli a jehož se s výsměchem zřekli, na konci událostí obdivovali, když trpěli jinou žízní než spravedliví.
15	Za jejich nerozvážné myšlení plné bezpráví, pro něž v bludu sloužili nerozumným plazům, bezcenným nestvůrám, poslals na ně za trest množství nerozumných živočichů,
16	aby poznali, že čím kdo hřeší, tím také bývá trestán.
17	Vždyť tvoje všemohoucí ruka, která stvořila svět z beztvaré hmoty, neváhala na ně poslat tlupu medvědů a líté lvy
18	nebo dosud neznámé, nově stvořené šelmy plné zuřivosti, jež soptí ohnivý dech, nebo netvory chrlící s duněním dým, jimž z očí srší ohnivé blesky.
19	Ty by je mohly nejen rozsápat skokem, ale i zahubit hrůzou svého pohledu.
20	I bez toho mohli padnout jediným dechnutím, postiženi spravedlivým trestem a rozprášeni dechem tvé moci. Ale ty jsi všechno uspořádal s mírou, počtem a váhou.
21	Ty můžeš vždycky prosadit svou svrchovanou moc a síle tvé paže nikdo neodolá.
22	Neboť jako prášek na misce vah je před tebou celý svět a jako kapka ranní rosy padající na zem.
23	Nade všemi se smilováváš, protože všecko můžeš, nehledíš na hříchy lidí, jen aby činili pokání.
24	Miluješ všecko, co je, a neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil, vždyť bys ani nemohl připravit něco, co bys měl v nenávisti.
25	A jak by mohlo cokoli trvat, kdybys ty to nechtěl, anebo být zachováno, kdybys to nepovolal k bytí?
26	Šetříš všecko, protože to je tvé, Panovníku, který miluješ život.
Kapitola: 12
1	Tvůj neporušitelný duch je ve všem.
2	Proto jen pozvolna káráš chybující. Připomínáš jim, v čem hřeší, a napomínáš je, aby opustili zlo a uvěřili v tebe, Hospodine.
3	Pojal jsi nenávist k dávným obyvatelům své svaté země,
4	protože páchali to nejhorší, prováděli čáry a bezbožné orgie.
5	Nelítostně vraždili děti, pojídali lidské maso i vnitřnosti a krev při hodech v kruhu zasvěcenců.
6	Rodiče vraždící bezbranné dětské duše jsi chtěl vyhubit rukou našich otců,
7	aby země tobě nade všechny vzácná přijala důstojné obyvatele - Boží služebníky.
8	Ale i je jsi ušetřil, byli to lidé, a jako předvoj svého vojska jsi poslal sršně, aby je pomalu vyhladili.
9	Ne že bys nemohl v bitvě vydat svévolníky spravedlivým do rukou nebo je naráz vyhubit hroznými šelmami, popřípadě tvrdým slovem.
10	Soudil jsi je pomalu, a tím jim dával příležitost k pokání. Nebylo ti neznámo, že jejich původ je zlý, jejich špatnost vrozená, a že se jejich myšlení nezmění navěky.
11	Bylo to od počátku plémě prokleté. Jejich hříchy jsi nechával bez trestu, ale ne proto, že by ses někoho obával.
12	Vždyť kdo ti může říci: "Cos to udělal?" Kdo se postaví na odpor tvému soudu? Kdo tě obviní, zahynou-li národy, které jsou tvým dílem? Kdo proti tobě vystoupí, aby se zastal provinilých lidí?
13	Vždyť kromě tebe není jiného Boha, který se o všechno stará, abys musel dokazovat spravedlivost svého soudu.
14	Není král ani vládce, který by ti mohl činit výtky kvůli těm, které jsi potrestal.
15	Protože jsi spravedlivý, spravuješ všechno spravedlivě a pokládáš za nedůstojné své moci, abys odsoudil toho, kdo si trestu nezaslouží.
16	Neboť tvá síla je zdrojem spravedlnosti, a to, že vládneš nade všemi, činí tě shovívavým ke všem.
17	Ukazuješ svou sílu těm, kdo nevěří v tvou svrchovanou moc, a usvědčuješ z drzosti ty, kdo ji znají.
18	Ačkoli vládneš silou, soudíš mírně a zacházíš s námi s velkou shovívavostí. Neboť kdykoli bys chtěl své moci užít, je ti po ruce.
19	Tímto vším jsi naučil svůj lid, že spravedlivý má být i lidumilný, a svým synům jsi dal dobrou naději, jestliže hříšným nabízíš příležitost k pokání.
20	Trestal-lis s takovou zdrženlivostí a ohledy nepřátele svých služebníků, třebaže byli hodni smrti, a dával jim čas i příležitost, aby upustili od zloby,
21	jak ohleduplně jsi teprve soudil své syny, s jejichž otci jsi uzavřel přísežnou smlouvu plnou příslibů dobra?
22	Bereš-li nás do kázně, pak naše nepřátele bičuješ tisíceronásobně víc, abychom pamatovali na tvou dobrotu, když soudíme, a abychom doufali ve slitování, když jsme souzeni.
23	Proto i ty, kteří vedli nerozumný život v nespravedlnosti, jejich vlastními ohavnostmi jsi trýznil.
24	Neboť na cestách bludu daleko zabloudili, když měli za bohy to, co je i mezi zvířaty nejodpornější; tak se dali oklamat jako nerozumná nemluvňata.
25	Proto jako na nerozvážné děti jsi na ně poslal soud, kterým jsi je uvedl v posměch.
26	A protože nedali na výstrahu, když byli pokáráni posměchem, zakusili soud přiměřený Bohu.
27	A tak se v utrpení rozhněvali na ty, které měli za bohy. Když viděli, že jsou kvůli nim trestáni, poznali jako pravého Boha toho, kterého dříve odmítali znát. Proto též na ně dolehl vrcholný trest.
Kapitola: 13
1	Vskutku nicotní jsou od přírody všichni lidé, kterým nebylo dáno znát Boha. Ze všeho dobrého, co mají před očima, nedokázali poznat toho, který je, a z pohledu na dílo nerozpoznali Tvůrce.
2	Ale oheň, vítr nebo rychlý mrak, hvězdný kruh, dravé vodstvo nebo nebeská světla považovali za světovládné bohy.
3	Jestliže unesení jejich krásou je pokládali za bohy, tím spíše měli poznat, oč lepší je jejich Pán, neboť on, té krásy Prapůvodce, vše stvořil.
4	Jestliže žasli nad jejich mocí a působením, měli z nich pochopit, oč mocnější je ten, kdo je uspořádal.
5	Neboť z velikosti a krásy tvorů může být srovnáním poznán původce jejich bytí.
6	Ale ovšem, zasluhují malou výtku: zřejmě bloudí při hledání Boha a ve snaze ho nalézt.
7	Zabývají se totiž jeho dílem a zkoumají je, ale spoléhají na svůj zrak, neboť je krásné, co vidí.
8	Nelze je však omluvit,
9	neboť jestliže dokázali tolik poznat, že byli schopni probádat svět, jak to, že nenašli hned Pána těchto věcí?
10	Ubozí ti, kdo doufají v mrtvé věci, kdo nazývají bohem kdejaký výtvor lidských rukou, zlato a stříbro, umělecké výrobky, napodobeniny zvířat nebo neužitečný kámen, dílo rukou z dávné doby.
11	Když nějaký řezbář porazí vhodný strom, oloupe obratně všechnu kůru, úhledně jej opracuje a zhotoví užitečné nářadí pro domácí potřebu;
12	toho, co při práci odpadlo, použije k přípravě pokrmu, aby se nasytil.
13	Ten z odřezků, který se k ničemu nehodí, dřevo zkroucené a samý suk, vezme a ve volném čase pečlivě ořeže, dovedně a důmyslně jej ztvární, až dostane obraz člověka
14	nebo vytvoří podobu nějakého obyčejného zvířete. Natře to suříkem, jeho povrch obarví na červeno a každou vadu na něm barvou zakryje.
15	Připraví pro to vhodné umístění, postaví to ke stěně a připevní skobou.
16	Postará se, aby to nepadlo, neboť ví, že si to samo nemůže pomoci. Vždyť je to obraz, který potřebuje, aby se mu pomáhalo.
17	Modlí se k tomu za majetek, za své manželství a děti, a nestydí se mluvit k bezduché věci. Vzývá kvůli zdraví bezmocný předmět.
18	Žadoní o život u něčeho, co je mrtvé, škemrá o pomoc na tom, co není ničeho schopné, o zdar cesty na něčem, co nedokáže udělat ani krok;
19	o výdělek, zdar v podnikání a úspěšné dílo vlastních rukou se obrací o pomoc k tomu, jehož ruce pomoci nemohou.
Kapitola: 14
1	Když se zase jiný připravuje k plavbě a hodlá se pustit přes divoké vlny, vzývá dřevo, chatrnější než plavidlo, které jej nese.
2	Loďku ovšem vymyslila touha po výdělku a zhotovila ji moudrost řemeslníka;
3	ale tvá prozřetelnost, Otče, ji řídí, neboť tys i mořem razil cestu a vlnami bezpečnou pouť.
4	Ukazuješ, že můžeš zachránit ze všeho, i kdyby někdo nezkušený vyplul na moře.
5	Chceš, aby plody tvé moudrosti nezůstaly nevyužity, proto i kusu dřeva svěřují lidé svůj život, na člunu proplouvají příbojem a bezpečně přistanou.
6	Už na počátku, když vymírali zpupní obrové, uchýlila se naděje světa do člunu, a řízena tvou rukou zanechala světu semeno nového pokolení.
7	Požehnané dřevo, které je nástrojem spravedlnosti,
8	ale zlořečené to, z něhož byla vyřezána modla, jakož i ten, kdo ji vyrobil. On proto, že to udělal, a ono, ač pomíjející, že bylo nazváno bohem.
9	U Boha je ve stejné nenávisti jak svévolník, tak čin jeho svévole,
10	a potrestán bude výrobek spolu se svým výrobcem.
11	Proto trest postihne i modly pronárodů, že se staly ohavností v Božím stvoření, pohoršením pro lidské duše a osidlem pro nohy nemoudrých.
12	Vždyť počátkem nemravnosti je vymýšlení model, a jejich vytváření je zkázou života.
13	Nebyly od počátku, ani nepotrvají navěky.
14	Přišly na svět z lidských pověr, a proto je čeká rázný konec.
15	Tak třeba otec, zdrcený krutým žalem nad dítětem náhle mu odňatým, zhotoví jeho obraz a hned začne mrtvé dítě ctít jako boha a od své čeledi vyžaduje slavit svátky a zachovávat obřady.
16	Časem se bezbožný obyčej rozšířil a byl zachováván jako zákon.
17	Z nařízení vládců se vzdávala úcta i jejich sochám, když je lidé nemohli uctívat osobně, protože bydlili daleko. Proto, aby si osobu jim vzdálenou zpodobili, udělali si viditelný obraz uctívaného krále, a tak nepřítomnému pilně pochlebovali, jako by byl přítomen.
18	A k rozmachu té úcty i u těch, kteří ho neznali, přispěla ještě ctižádost umělce.
19	Zřejmě aby se svému mocnáři zalíbil, vyobrazil ho svým uměním v co nejkrásnější podobě.
20	Dav pak, uchvácen půvabem díla, toho, který byl ještě nedávno ctěn jako člověk, nyní pokládal za samo božstvo.
21	A to se stalo všem živoucím léčkou: zotročeni neštěstím nebo krutovládou přiřkli lidé nesdělitelné jméno kamenům a dřevům.
22	Dále nezůstalo při tom, že bloudí v poznání Boha; žijí nadto pod tak silným náporem nevědomosti, že strašlivé zlo nazývají pokojem.
23	Zabíjejí děti k obětem a konají tajné obřady nebo bujné hostiny s prostopášnými obyčeji.
24	Ani v životě ani v manželství nedbají už čistoty, jeden druhého úkladně vraždí nebo trápí cizoložstvím.
25	Všude se mísí krveprolití a vraždy, krádež a podvod, zkáza, nevěra, vzpoura, křivopřísežnictví,
26	osočování čestných, nevděk za dobrodiní, poskvrňování duší, pohlavní zvrácenost, rušení manželství, smilstvo a cizoložství.
27	A tak služba modlám nehodným jména je počátkem, příčinou i koncem všeho zla.
28	Modláři buď bujně hýří nebo prorokují lži nebo neřádně žijí nebo se bez ostychu dopouštějí křivopřísežnictví.
29	Věří na bezduché modly, a když křivě přísahají, spoléhají, že nebudou potrestáni.
30	Ze dvou důvodů však na ně přijde spravedlivý trest: Za to, že zvráceně smýšleli o Bohu a drželi se model, a že podváděli křivou přísahou, a pohrdli tak svatostí.
31	Nikoli moc těch, které vzývají při přísaze, ale trest určený hříšníkům vždy stíhá viníky za jejich provinění.
Kapitola: 15
1	Ty, Bože náš, jsi dobrotivý a věrný, shovívavý a všechno spravující milosrdenstvím.
2	Neboť i když zhřešíme, jsme tvoji a uznáváme tvou moc; nebudeme však hřešit, protože víme, že patříme tobě.
3	V poznání tebe je celá spravedlnost a zvědět o tvé moci je kořen nesmrtelnosti.
4	Nás neomámil neblahý lidský výmysl ani neužitečná námaha malířů stínů, postava pomalovaná pestrými barvami.
5	Pohled na ně vzněcuje žádostivost pošetilců, že zatouží po bezduché postavě mrtvého obrazu.
6	Milují zlo a takových nadějí hodni jsou ti, kdo modly vyrábějí, i ti, kdo po nich dychtí a je uctívají.
7	Také hrnčíř hněte pracně měkkou hlínu a vytváří pro naši potřebu různé nádoby. Ze stejné hlíny dal se do vytváření nádob k počestným účelům, ale i opačným, vše jedno. K čemu má ta která nádoba sloužit, určuje hrnčíř.
8	S daremnou námahou vytváří ze stejné hlíny bůžka, který není k ničemu. Sám nedávno vznikl ze země a zanedlouho se vrátí tam, odkud byl vzat, až bude požádán, aby odevzdal svou duši.
9	On se však nestará o to, že jednou zchřadne a že má kratičký život. Závodí se zlatníky a stříbrotepci, napodobuje kovolitce a vidí slávu v tom, že vyrábí podvrhy.
10	Jeho srdce je popel, jeho naděje bezcennější než prach země a jeho život bezvýznamnější než bláto,
11	protože nepoznal toho, který jej vytvořil, vdechl mu činorodou duši a vložil do něho životodárný dech,
12	nýbrž usoudil, že je život pouhá zábava, a žití že je výnosný trh. Na všem prý je třeba vydělávat, i na špinavosti.
13	Ovšem on ví lépe než kdokoli jiný, že hřeší, když vyrábí z hlíny země rozbitelné nádoby i sochy bůžků.
14	Nadmíru pošetilí a bláhovější než duše děcka jsou všichni nepřátelé tvého lidu, kteří si jej podrobili.
15	Uznali za bohy i všechny modly pohanů, které neužívají zraku, aby viděly, ani chřípí, aby vdechovaly vzduch, ani uši, aby slyšely, ani prstů na rukou, aby hmataly, a jejichž nohy jsou neschopné chůze.
16	Udělal si je jen člověk, vytvořil je ten, kterému byl duch jen propůjčen, neboť žádný člověk nedokáže vytvořit boha ani jen sobě podobného.
17	Sám je smrtelný a zlovolnou rukou dělá neživou věc, sám je znamenitější než předměty, které uctívá; on přece dostal život, ony však nikoli.
18	Lidé uctívají i zvířata, dokonce ta nejodpornější, jež jsou v porovnání s jinými nejtupější,
19	a nejsou ani hezká, aby po nich někdo toužil, jak se to při pohledu na zvířata někdy stává, a nadto se jim nedostalo Boží chvály ani jeho požehnání.
Kapitola: 16
1	Proto byli zaslouženě potrestáni podobnými stvůrami i potrápeni množstvím odporné havěti.
2	Svému lidu jsi namísto takového trestu prokázal dobrodiní. Podle jejich žádosti jsi jim připravil neobvyklou pochoutku - pokrm z křepelek.
3	Kdežto pokrmu žádostiví Egypťané pozbyli i potřebné chuti k jídlu pro ošklivost zvířat, která na ně Bůh poslal. Ale tvoji věrní, kteří jen krátce trpěli nouzi, měli účast na neobvyklé pochoutce.
4	Na tamty, jako utiskovatele, musila přijít neodvratná nouze, ale těmto se mělo ukázat, jak jsou jejich nepřátelé sužováni.
5	I když na ně dolehla hrozná zuřivost šelem a oni hynuli uštknutím plazících se hadů, tvůj hněv netrval až do konce.
6	Pro výstrahu byli jen trochu postrašeni; vždyť dostali znamení záchrany, jež jim připomínalo příkazy tvého zákona.
7	Kdo se obrátil k tomu znamení, nebyl zachráněn tím, co viděl, ale tebou, zachráncem všech.
8	A tím jsi přesvědčil naše nepřátele, že ty jsi ten, kdo vysvobozuje z každého zla.
9	Egypťané mřeli po bodnutí kobylek a much, a nebyl nalezen lék na záchranu jejich života, protože si zasloužili, aby se na ně snesl takový trest.
10	Tvé syny však neudolaly ani zuby draků chrlících jed, neboť tvé milosrdenství jim vyšlo vstříc a uzdravilo je.
11	Byli uštknuti, aby pamatovali na tvé výroky, a zase rychle zachráněni, aby neupadli do hlubin zapomenutí a nebyli vyloučeni z tvých dobrodiní.
12	Neuzdravily je léčivé byliny ani obklad, ale tvé slovo, Hospodine, které všechno hojí.
13	Ty máš moc nad životem i smrtí, přivádíš do bran podsvětí i vyvádíš z nich.
14	Člověk může svou špatností zabít, ale nemůže přivést zpět ducha, který odešel, ani osvobodit duši ze zajetí smrti.
15	Nelze uniknout tvé ruce.
16	Svévolníci, kteří tě odmítali znát, byli ztrestáni tvou silnou paží; sužovaly je nevídané lijáky a krupobití, pronásledovaly je neúprosné bouře a oheň je pohlcoval.
17	A to nejpodivnější: Ve vodě, která vše hasí, síla ohně tím více rostla. Řád světa totiž je obhájcem spravedlivých.
18	Neboť někdy plamen polevil, takže nespálil zvířata seslaná na svévolníky, aby na vlastní oči poznali, že je pronásleduje Boží soud.
19	Jindy zas plane oheň pod vodou silněji než ve výhni, aby zničil, co se zrodilo z nespravedlivé země.
20	Svůj lid jsi naopak nasytil pokrmem andělů; aniž se museli namáhat, poskytovals jim hotový chléb z nebe, přinášející plné uspokojení a vyhovující každé chuti.
21	To, cos jim daroval, ukázalo tvůj láskyplný vztah k tvým dětem, splňovalo přání toho, kdo to přijímal, a měnilo se podle jeho libosti.
22	Pokrm podobný sněhu a ledu odolal ohni a neroztál, aby poznali, že plody nepřátel ničil oheň planoucí v krupobití a šlehající v lijavcích;
23	oheň však zapomněl na vlastní sílu, aby se spravedliví mohli nasytit.
24	Neboť stvoření poddané tobě, svému Tvůrci, stupňuje sílu, aby trestalo nespravedlivé, a zmírňuje ji, aby činilo dobrodiní těm, kteří ti důvěřují.
25	Proto se tehdy měnilo ve všem a sloužilo tvé štědrosti, která všechno živí podle potřeby prosících,
26	aby se tví synové, které sis, Hospodine, zamiloval, poučili, že člověka neživí jen různé druhy plodů, nýbrž že tvé slovo zachovává ty, kdo v tebe věří.
27	Vždyť to, co nebylo zničeno ohněm, hned roztálo, zahřáto prvními slunečními paprsky,
28	aby vešlo ve známost, že je ti třeba děkovat dřív, než vyjde slunce, a s ranním úsvitem přicházet k tobě s modlitbou.
29	Neboť naděje nevděčného roztaje jako zimní jinovatka a odteče jako neužitečná voda.
Kapitola: 17
1	Velké a neprobadatelné jsou tvé soudy, proto nevědomé duše zbloudily.
2	Svévolníci, kteří měli za to, že smějí utlačovat svatý národ, spoutáni temnotou a vězněni dlouhou nocí, leželi zavřeni pod střechami jako vyděděnci věčné Prozřetelnosti.
3	Mysleli totiž, že se s tajnými hříchy skryjí pod temným závojem zapomenutí; byli však rozptýleni, hrozně přestrašeni a vyděšeni přeludy.
4	Ani skrýše, kde se schovali, je neuchránila od strachu. Děsily je zvuky znějící ze všech stran a zjevovaly se jim ponuré příšery s chmurnými tvářemi.
5	Sebemocnější oheň neměl sílu svítit ani jiskrná záře hvězd nemohla prozářit onu děsivou noc.
6	Ukazovalo se jim jenom ohniště samo od sebe hořící, šířící strach. Ochromeni úlekem z onoho vidění, dosud nikdy nespatřeného, považovali to, co viděli, za ještě horší.
7	Neúčinné byly jejich čarodějné kejkle a znalosti, jimiž se vychloubali, se ukázaly jako hanebný klam.
8	Ti, kdo slibovali, že zaženou z nemocné duše hrůzy a zmatky, sami onemocněli směšnou úzkostí.
9	I když je nestrašilo nic děsivého, vyplašeni hemžením havěti a syčením plazů hynuli strachem a nechtěli pohledět ani do vzduchu, před nímž nelze nikam uniknout.
10	Neřest se totiž sama usvědčuje ze zbabělosti; tuší vždy něco zlého, protože má zlé svědomí.
11	Neboť strach neznamená nic jiného, než vzdát se podpory rozumného uvažování. Čím je v nitru člověka vyhlídka na pomoc menší,
12	tím více si uvědomuje, že nezná příčinu, která působí trápení.
13	Ti pak, kteří té vskutku bezmocné noci, jež vystoupila z hlubin podsvětí, spali obvyklým spánkem,
14	byli buď štváni strašidelnými přízraky nebo ochromeni ochabnutím duše, neboť na ně padla náhlá a nečekaná úzkost.
15	A tak každý zůstal ležet tam, kde upadl, uvězněn a zavřen jako v žaláři, aniž byl spoután v železech,
16	ať byl rolník nebo pastýř nebo nádeník osamělý v lopotě; kde kdo byl zastižen, musil se podvolit nezbytnosti, všichni byli svázáni jedním řetězem temnoty.
17	Ať to byl šumot vánku, ať libý ptačí zpěv v košatých větvích, ať hukot vody mohutně se valící, ať dunivý rachot sesouvajících se skal,
18	ať neviditelný běh řítící se zvěře, ať hlas řvoucích nejlítějších šelem, ať ozvěna odražená z horských slují, to vše jim nahánělo strach a zbavovalo je síly.
19	Vždyť jinak všechen svět byl ozářen jasným světlem a práce v něm nerušeně pokračovaly,
20	jenom nad Egypťany se rozprostírala tíživá noc, obraz temnoty, která je měla pohltit. Ale více než temnoty byli si oni sami břemenem.
Kapitola: 18
1	Avšak tví svatí měli převeliké světlo. Egypťané slyšeli jejich hlas, ale neviděli jejich podobu. A protože Izraelci netrpěli tak jako oni, prohlašovali je za blažené,
2	děkovali, že se jim nemstí za dřívější křivdy, a prosili o milost, že se prve postavili proti nim.
3	Nadto jsi svým věrným propůjčil ohnivý sloup za průvodce neznámými cestami, za slunce, jež je nepálilo při jejich slavném putování pouští.
4	Kdo drželi ve vězení tvé syny, skrze něž měl svět dostat nehynoucí světlo Zákona, zasloužili si být zbaveni světla a uvězněni v temnotě.
5	Protože se uradili, že budou zabíjet nemluvňata svatých, z nichž jedno dítě bylo odloženo a zachráněno, odňal jsi jim za trest mnoho dětí a společně je zahubil přívalem vod.
6	Ona noc byla našim otcům předem ohlášena, aby bezpečně věděli, jakým přísežným slibům uvěřili, a byli pokojné mysli.
7	Tvůj lid očekával záchranu spravedlivých a záhubu nepřátel.
8	Neboť čím jsi potrestal naše protivníky, tím jsi oslavil nás, které sis povolal.
9	Vždyť zbožné děti dobrých praotců skrytě přinášely oběť velikonočního beránka a uložily si svorně božský zákon, že svatí se budou podílet rovným dílem na týchž věcech, ať příznivých, ať nebezpečných. Už tehdy začali zpívat chvalozpěvy otců.
10	Odpověděl jim však neuspořádaný pokřik nepřátel a šířil se žalostný nářek nad oplakávanými dětmi.
11	Stejným trestem byl postižen otrok i pán, prostý muž trpěl tímtéž co král.
12	Všichni společně měli nesčetné mrtvé, kteří zahynuli stejnou smrtí, takže je živí nestačili pohřbívat, když jedním rázem vymřel výkvět jejich potomstva.
13	Ti, kdo kvůli kouzlům ničemu nechtěli věřit, při smrti prvorozených uznali, že ten lid je Božím synem.
14	Když totiž všude zavládlo hluboké mlčení a noc ve svém běhu byla v půli cesty,
15	tvé všemohoucí slovo se náhle sneslo jako nelítostný bojovník z královského trůnu na nebesích doprostřed země odsouzené k záhubě. Jako břitký meč přinášelo tvůj neodvolatelný rozkaz,
16	a když se zastavilo, naplnilo vše smrtí; dotýkalo se nebe, a přitom stálo na zemi.
17	Hned nato se jim zjevily přízraky v hrozných snech a přepadl je nenadálý strach.
18	Jedni tu a jiní tam padali polomrtví a přitom vypovídali, proč umírají.
19	Sny, které je tak vyděsily, jim to předem naznačily, aby nezemřeli bez vědomí, proč krutě trpí.
20	I spravedlivých se dotkla zkouška smrti, a na poušti postihla pohroma množství lidu, ale hněv dlouho netrval.
21	Neboť muž bez úhony se bez prodlení dal za ně do boje vyzbrojen svou kněžskou službou, modlitbou a kadidlem na usmíření. Vzepřel se rozhořčení i učinil přítrž té ráně, a tak ukázal, že je tvým služebníkem.
22	Zvítězil nad rozhněváním nikoli tělesnou silou ani zásahem zbraně, ale trestajícího odzbrojil slovem, tím, že připomněl přísežné smlouvy dané otcům.
23	Neboť když mrtví leželi již nakupeni na sobě, stanul uprostřed a zastavil tvůj hněv a zatarasil mu cestu k živoucím.
24	Vždyť byl na jeho splývavém rouchu znázorněn celý svět a slavná jména otců vyryta ve čtyřech řadách drahokamů, a tvá velebnost byla na čelence jeho hlavy.
25	Tomu zhoubce ustoupil, toho se zalekl; stačilo, že okusili hněv.
Kapitola: 19
1	Avšak na svévolnících spočíval hněv bez milosti až do konce, neboť Bůh předvídal i jejich budoucí činy,
2	jak totiž, až jim sami dovolí odejít a pošlou je urychleně pryč, zase změní své smýšlení a budou je pronásledovat.
3	Ještě když se zabývali smutečními obřady a naříkali u hrobů nebožtíků, pojali jiný pošetilý záměr a ty, které s naléhavými prosbami propustili, nyní pronásledovali jako uprchlíky.
4	To nezbytí je plným právem hnalo do této krajnosti a přimělo k tomu, že zapomněli, co se stalo, aby jejich utrpení ještě zvýšil trest, kterého jim bylo třeba.
5	Zatímco tvůj lid podstoupil podivuhodnou cestu, oni našli neobvyklou smrt.
6	Celé stvoření bylo ve své podstatě znovu přetvořeno, tak aby sloužilo tvým rozkazům a aby tví služebníci byli zachováni bez úhony.
7	Objevil se mrak a zastínil tábor, suchá země se vynořila, kde dříve byla voda. Ukázala se volná cesta z Rudého moře a zelenající se rovina na místě dravého proudu.
8	Všechen lid tudy prošel chráněn tvou rukou a zíral s úžasem na ten div.
9	Jako koně se popásali a jako jehňata poskakovali; přitom chválili tebe, Hospodine, svého zachránce.
10	Měli ještě v paměti, jak země za jejich pobytu v cizině místo aby plodila zvířata, vydala komáry, a řeka místo ryb vychrlila množství žab.
11	Později spatřili nový druh ptáků, když puzeni žádostí zatoužili po pochoutkách,
12	neboť k jejímu uspokojení přilétaly pro ně křepelky od moře.
13	Na hříšníky však přišly tresty, ne bez předchozích výstrah mohutného hromobití a blesků. Právem trpěli za své zlé skutky, protože chovali zlovolnou nenávist k cizincům.
14	V Sodomě nepřijali neznámé hosty, kteří k nim přišli, v Egyptě z hostů, svých dobrodinců, udělali otroky.
15	A nejen to - na soudu jim to bude připočteno -, sodomští přijali cizince nepřátelsky hned od počátku,
16	kdežto Egypťané je přijali s poctami, dali jim podíl na svých právech, a potom je sužovali těžkými robotami.
17	Byli také raněni slepotou jako sodomští u dveří spravedlivého Lota. Obklopen hlubokou temnotou hledal každý z nich cestu ke svým dveřím.
18	Neboť samy živly se proměňují jako na strunném nástroji mění tóny nápěvu své jméno, ačkoli uchovávají vždycky svůj zvuk. To je dobře patrno z pozorování toho, co se událo.
19	Pozemští živočichové se měnili ve vodní, a ti, kteří plavali, přestěhovali se z vody na souš.
20	Oheň měl ve vodě ještě větší sílu a voda zapomněla, že má schopnost hasit.
21	Naopak plameny nesžehly těla křehkých živočichů, když se ocitla v ohni, ani nerozpustily snadno tající nebeský pokrm podobný jíní.
22	Ve všem tom, Hospodine, jsi zvelebil a oslavil svůj lid, nepohrdl jsi jím, byls při něm vždycky a všude.